Odstupné

Zákoník práce (ZP) v určitých případech skončení pracovního poměru stanoví zaměstnavateli povinnost vyplatit zaměstnanci odstupné, tedy jednorázové peněžité plnění, jež mu má pomoci překlenout obtížnou sociální situaci související se ztrátou dosavadní práce a nutností vyhledání nového zaměstnání či jiného zdroje obživy.

Právní úprava váže povinnost vyplacení odstupného na případy skončení pracovněprávního vztahu bez zavinění zaměstnance, tj. zejména z organizačních důvodů na straně zaměstnavatele nebo pro dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti z příčin souvisejících s výkonem práce, tudíž v důsledku pracovního úrazu, nemoci z povolání či ohrožení touto nemocí, případně při dosažení nejvyšší přípustné expozice.

Pokud zaměstnanci vzniklo právo na odstupné, nemůže následně zaměstnavatele zprostit povinnosti k jeho vyplácení. K takovému jednání by se podle přímé úpravy zákoníku práce nepřihlíželo a na povinnost výplaty předmětného plnění by nemělo žádný vliv.

Zaměstnavatel podle úpravy ZP poskytuje zaměstnanci odstupné povinně v případech:

• skončení pracovního poměru z důvodů uvedených v  52 písm. a)–c) ZP, tj. v důsledku organizačních změn;
• skončení pracovního poměru z důvodu uvedeného v 52 písm. d) ZP, tzn. pro dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance z příčin souvisejících s výkonem práce.
• skončení pracovního poměru v souvislosti s přechodem práv a povinností z pracovněprávních vztahů z důvodu podstatného zhoršení pracovních podmínek.

Zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru z organizačních důvodů, přísluší odstupné nejméně ve výši:

• 1násobku jeho měsíčního průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval méně než 1 rok;
• 2násobku jeho měsíčního průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměru zaměstnavatele trval alespoň 1 rok a méně než 2 roky;
• 3násobku jeho měsíčního průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky.

Dalším případem, pro který pracovně právní úprava předepisuje zaměstnavateli povinnost vyplatit odcházejícímu zaměstnanci odstupné, je skončení pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele nebo dohodou ze zdravotních důvodů souvisejících s prací tedy pokud zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně lékařských služeb nebo rozhodnutí příslušného správního orgánu, jenž lékařský posudek přezkoumá, nesmí dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění nemocí z povolání či pro ohrožení touto nemocí, anebo pokud dosáhl na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice.

Pro zaměstnavatele znamená rozvázání pracovního poměru podle § 52 písm. d) ZP velkou finanční zátěž, neboť zákon pro tento případ stanoví odstupné nejméně ve výši 12 násobku průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Uvedené plnění přitom není kryt o žádným zákonným pojištěním, jak je tomu naopak v případě odpovědnosti za újmu způsobenou pracovním úrazem a nemocí z povolání, a tak jej zaměstnavatel musí hradit z vlastních prostředků.

S povinností vyplatit zaměstnanci odstupné při skončení pracovního poměru z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti z příčin souvisejících s výkonem práce se nepřímo pojí také úprava převedení na jinou práci podle níž má zaměstnavatel primárně povinnost nezpůsobilého zaměstnance převést na jinou pro něj vhodnou práci a tím umožnit další pokračování pracovního poměru.

Pokud dojde ke změně druhu práce zaměstnance nezpůsobilého pro příčiny související s výkonem práce ať již v důsledku jednostranného převedení, nebo dohod a je-li tento zaměstnanec ze zdravotního hlediska schopen novou práci vykonávat, není již naplněn výpovědní důvod podle § 52 písm. d) ZP, což také obecně znamená pominutí důvodu pro vyplacení odstupného.

Skončení pracovního poměru na dobu určitou

Jestliže byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou, skončí, pokud nebyl dříve rozvázán jinak, uplynutím sjednané doby. Ke skončení pracovního poměru dochází ke dni uplynutí dohodnuté doby trvání zcela automaticky bez jakéhokoli dalšího projevu vůle (učinění právního úkonu).