Kdo je skutečným majitelem a jak ho poznat?
Skutečného majitele definuje zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosu z trestné činnosti a financování terorismu:
„Skutečným majitelem se pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě, ve svěřenském fondu nebo v jiném právním uspořádání bez právní osobnosti.“
Dále zákon uvádí některé typické situace u různých typů adresátů – svěřenských fondů, nadací, spolků, ale také právě obchodních společností. Konkrétně zákon říká:
„Má se za to, že při splnění podmínek podle věty první skutečným majitelem je u obchodní korporace fyzická osoba:
- která sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě disponuje více než 25 % hlasovacích práv této obchodní korporace nebo má podíl na základním kapitálu větší než 25 %;
- která sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě ovládá osobu uvedenou v bodě 1;
- která má být příjemcem alespoň 25 % zisku této obchodní korporace; nebo
- která je členem statutárního orgánu, zástupcem právnické osoby v tomto orgánu anebo v postavení obdobném postavení člena statutárního orgánu, není-li skutečný majitel nebo nelze-li jej určit podle bodů 1 až 3.“
Skutečným majitelem je tedy vždy fyzická osoba, přičemž primárně máme sledovat, kdo vykonává ve společnosti „rozhodující vliv“.
Zákon tuto definici nijak zvlášť nespecifikuje a tentýž termín používají často i jiné předpisy v odlišných kontextech (jako ZOK v sekci o ovládajících a ovládaných osobách). Přesto není zcela jasné, jaký vliv už je „rozhodující“; zejména vidíme rozpor mezi dvěma póly: Je to „můžu si dělat, co chci, bez ohledu na ostatní“, nebo „beze mě si ani ruce neumyjí“?
Pozor!
V obvyklé situaci, kdy se řetězí více právnických osob za sebou, je nezbytné postupovat po struktuře stále nahoru, dokud se nedostaneme k osobě vykonávající rozhodující vliv.
První varianta bude znamenat, že by mnoho společností nemohlo skutečného majitele mít, protože neexistuje nikdo, kdo by měl nadpoloviční většinu a mohl si dělat, co chce (anebo, i kdyby nadpoloviční většinu měl, vyžaduje společenská smlouva pro různá opatření vyšší než nadpoloviční většinu).
Druhá varianta zase znamená, že budeme pojem skutečného majitele velmi rozšiřovat, protože jím zjevně bude naprosto každý ze společníků, bez kterého „něco nejde“. Navíc by taková alternativa znamenala, že rozhodující vliv může mít mnohdy každý společník.
Příklad:
Představme si společnost, kde má jeden společník 49% podíl a spolu s ním je v ní mnoho menších společníků po 5 %. To znamená, že na prosazení své politiky potřebuje majoritář vždy alespoň jednoho minoritáře – ale pokaždé může být jiný.
Vždy je přitom ovšem třeba, aby se alespoň jeden našel, a tudíž bude daný minoritář v konkrétním případě vykonávat spolu s majoritářem rozhodující vliv.
TIP:
Pokud by 49% společník z výše uvedeného případu pokaždé využíval jiného minoritáře, ale nakonec si vždy prosadil svou, zřejmě dává smysl přiřknout rozhodující vliv jen jemu. Spolupracuje-li v 70 % případů se dvěma stejnými minoritáři, zřejmě budou tito všichni vykonávat rozhodující vliv společně. Podstatná zásada zní, že je třeba každý případ posuzovat jednotlivě.
Skutečný majitel veřejných právnických osob
V prekérní situaci se nacházejí statutáři právnických osob, v jejichž vlastnické struktuře nějak figuruje veřejná moc:
- a. s. stoprocentně vlastněná městem,
- krajská příspěvková organizace,
- státní podnik zřízený Ministerstvem kultury.
Odpověď na to, koho zapsat, se podle různých odborných názorů liší. Protože skutečným majitelem může být pouze fyzická osoba, je třeba se nějak dopracovat k tomu, zda v rámci veřejnoprávní entity (obce, kraje, ministerstva apod.) figuruje fyzická osoba, která vykonává rozhodující vliv právě vůči posuzované právnické osobě. Může to být náměstek pro majetek, starosta malé obce, jež provozuje hospodu ve formě s. r. o., podle výkladu některých soudů to u obecních právnických osob bude rada obce, respektive každý její jednotlivý člen.
