Co nesmí chybět v pracovní smlouvě

Pracovní smlouva je nejdůležitějším právním jednáním v pracovněprávních vztazích. Ujednání v ní obsažená mají bezprostřední vliv na podobu a konkrétní obsah práv a povinností zaměstnavatele i zaměstnance.

Důležité: Pracovní smlouva musí být uzavřena písemně. Požadavek písemné formy stanoví zákon i ve vztahu ke změně pracovní smlouvy. Každá smluvní strana musí obdržet jedno vyhotovení pracovní smlouvy.

Za nedodržení povinnosti uzavřít pracovní smlouvu písemně může být zaměstnavateli uložena pokuta až do výše 10 000 000 Kč. Zaměstnavatel je povinen dbát o prokazatelnost řádného založení a existence základního pracovněprávního vztahu, aby se vyhnul možnému postihu za umožnění výkonu nelegální práce.

Pracovní poměr vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce.

Podstatné náležitosti pracovní smlouvy

Pracovní smlouva musí obsahovat tzv. podstatné náležitosti, jejichž ujednání je podmínkou platnosti smlouvy. Patří mezi ně:

  • druh práce
  • místo výkonu práce a
  • den nástupu do práce.

 Častá chyba: Pokud by v písemném vyhotovení pracovní smlouvy chybělo sjednání některé podstatné náležitosti, případně kdyby tato náležitost byla sjednána vadně, neznamenalo by to bez dalšího, že pracovní smlouva je neplatná a pracovní poměr nevznikl. Platí totiž, že pracovní poměr může být založen i na základě ústně nebo mlčky učiněného projevu vůle. Pokud by například na základě faktického jednání smluvních stran bylo možné dovodit, že se na podstatné náležitosti dohodly, byla by tím podstatná náležitost považována za sjednanou a pracovní poměr by platně vznikl.

Písemné vyhotovení pracovní smlouvy musí dále obsahovat identifikaci smluvních stran. U zaměstnance musí být uvedeno minimálně jeho jméno a příjmení. Kromě toho lze doporučit doplnit ještě další údaj, například datum narození, případně bydliště. U zaměstnavatele je třeba uvést přesný název (příp. jméno a příjmení, jde-li o fyzickou osobu), který může být doplněn identifikačním číslem a místem sídla.

Důležité: Je-li zaměstnavatelem právnická osoba, musí být pozornost věnována tomu, kdo ji zastupuje a z jakého titulu.

Aby byla zachována písemná forma pracovní smlouvy, musí být smlouva opatřena také podpisy smluvních stran. Další obsah pracovní smlouvy záleží na dohodě smluvních stran.

Zaměstnavatelé zaměstnancům druh práce sjednaný v pracovní smlouvě často konkretizují prostřednictvím pracovní náplně. Tento dokument slouží k tomu, aby zaměstnavatel zaměstnanci popsalkonkrétní úkoly, které bude v pracovním poměru plnit.

Pracovní náplň nemůže být zaměňována s druhem práce. Zatímco druh práce byl mezi smluvními stranami sjednán, a může být tudíž změněn jen na základě jejich dohody, pracovní náplň představuje akt řídící povahy, kterým zaměstnavatel určuje zaměstnanci, jaké úkoly bude plnit. Za podmínky, že nedojde k vybočení ze sjednaného druhu práce, tak může zaměstnavatel o změnách pracovní náplně rozhodovat jednostranně. 

Častá chyba: Možnost zaměstnavatele jednostranně zasahovat do pracovní náplně bude vyloučena tím, bude-li na pracovní náplň v pracovní smlouvě odkázáno jako na přílohu nebo nedílnou součást smlouvy. Cokoliv, co bylo označeno jako příloha nebo součást smlouvy, tvoří totiž obsah smlouvy, který může být změněn jen na základě dohody obou smluvních stran.

Zaměstnavatelům lze proto rozhodně doporučit, aby pracovní náplně za součásti nebo přílohy smluv neoznačovali a předávali je zaměstnancům jako jednostranné informativní a řídicí dokumenty.

Prostřednictvím sjednání místa výkonu práce pracovní smlouvě dochází k vymezení toho, kde bude zaměstnavatel zaměstnanci v pracovním poměru přidělovat práci. Místo výkonu práce tedy předznamenává, kde se v pracovním poměru bude (nebo budou) nacházet pracoviště zaměstnance.

Pokud zaměstnavatel potřebuje, aby zaměstnanec pracoval mimo své sjednané místo výkonu práce, musí jej vyslat na pracovní cestu.

Zákoník práce přímo nestanoví, jakým způsobem má být místo výkonu práce sjednáno. Konkrétní podobu tohoto ujednání tak nechává na smluvních stranách. Zákon výslovně počítá s tím, že v pracovní smlouvě může být míst výkonu práce sjednáno i více. Zákoník práce se nijak nevyjadřuje k šíři sjednaného místa výkonu práce: v závislosti na vůli dalších stran a na dalších okolnostech může zahrnovat území celé obce, několika obcí, kraje, státu, případně jiných územních celků.

Význam sjednání dne nástupu do práce spočívá v tom, že právě v den, který byl v pracovní smlouvě sjednán jako den nástupu do práce, vzniká pracovní poměr. 

Častá chyba: Byl-li den nástupu do práce sjednán jako 1. leden, což je den, na který připadá státní svátek, a zaměstnanec tak fakticky nastoupil do práce až 2. ledna, pracovní poměr nevznikl až tímto dnem, nýbrž dnem, jenž byl v pracovní smlouvě sjednán jako den nástupu do práce, tedy 1. ledna.

Uvedený přístup respektují i zvláštní právní předpisy v oblasti nemocenského, důchodového a zdravotního pojištění. Například podle zákona o nemocenském pojištění vzniká pojištění dnem, kdy zaměstnanec nastoupil do práce, přičemž za tento den se považuje také den přede dnem nástupu do práce, za nějž příslušela náhrada mzdy či platu nebo za který se mzda či plat nekrátí (tj. den, kdy pracovní poměr již trval, ale zaměstnanec ještě nevykonával práci např. právě proto, že tento den při-padl na den pracovního klidu).

Další možná ujednání v pracovní smlouvě

V pracovní smlouvě mohou být vedle výše popsaných podstatných náležitostí obsažena ještě další ujednání. V pracovní smlouvě mohou zaměstnavatel a zaměstnanec založit i taková práva a povinnosti, jež nejsou zákonem přímo upravena, pokud tím nedojde k porušení nebo obejití zákona. Prostřednictvím pracovní smlouvy je také možné tam, kde je to přípustné, odchýlit se od zákona.

Součástí pracovních smluv bývají často ujednání o:

  • výši mzdy,
  • zkušební době,
  • délce trvání pracovního poměru,
  • kratší pracovní době,
  • možnosti zaměstnavatele vysílat zaměstnance na pracovní cesty,
  • možnosti zaměstnavatele požadovat od zaměstnance pracovní pohotovost,
  • délce výpovědní doby,
  • výměře dovolené,
  • rozvržení pracovní doby,
  • možnosti zaměstnance vykonávat práci na jiném místě než na pracovišti zaměstnavatele,
  • způsobu výplaty mzdy apod.

Důležité: Při vkládání dalších možných ujednání do pracovní smlouvy si musí zaměstnavatel uvědomit, že vše, co se stalo obsahem pracovní smlouvy, může být v budoucnu změněno jen na základě dohody obou smluvních stran. I kdyby tedy v dotčené oblasti mohl zaměstnavatel při uplatnění svého řídícího oprávnění rozhodovat jednostranně, ujednání její konkrétní úpravy v pracovní smlouvě způsobí, že jednostranné rozhodování zaměstnavatele je nutno nahradit dohodou obou smluvních stran.

Zaměstnavatelé by měli při vkládání různých ujednání do pracovní smlouvy postupovat velmi obezřetně. Pracovní smlouva rozhodně nemusí pamatovat na všechny aspekty pracovního poměru. Pro zaměstnavatele se naopak může ukázat jako výhodnější, pokud některé oblasti práv a povinností nebudou v pracovní smlouvě řešeny, a zaměstnavatel je tak bude moci jednostranně upravit například vnitřním předpisem. 

Častá chyba: Pracovní smlouva má sloužit k tomu, aby upravovala práva a povinnosti smluvních stran. Smlouva není a nemá být informačním dokumentem. Velmi nevhodná je proto praxe, kdy se do smluv pouze přepisují ustanovení zákoníku práce nebo jiných právních předpisů.